Gejni:Days of The Blade PS3 - Recenze
20. 3. 2007
Gejni:Days of The Blade
První
díl, Genji: Dawn of the Samurai, vyšel před dvěma roky pro Playstation
2 a přestože nešlo zrovna o trhák, dočkala se hra slušného úspěchu.
Díky odvázané stylizaci zbraní, nepřátel i herního světa šlo o podívanou,
jakou jsme do té doby v žádné samurajské akci nespatřili. Hratelnost
sice byla až přespříliš podobná sérii Onimusha
(rubačka od začátku do konce, s občasnými puzzle a vývojem postav/zbraní),
nicméně byla okořeněna okamžitým střídáním dvojice hlavních hrdinů
podle situace a hlavně - v té době prostě nic lepšího nebylo a Onimusha
(Dawn of Dreams) byla také stále se opakující zastaralou formulí.
• Nedotažená práce
Příběh Genji 2 zasazený do feudálního Japonska a inspirovaný historickými událostmi i postavami, navazuje na první hru se zhruba tříletým odstupem. Opět se dočkáme známé dvojice hlavních hrdinů (statečný samuraj Genkuro Yoshitsune a mohutný válečník Benkei), bohužel trochu nelogicky také stejných nepřátel. V barvách klanu Genji tak budete znovu bojovat proti klanu Heishi, jež neváhá zapojit do svého dobyvačného tažení nebezpečné magické kameny, měnící vojáky v démony.
Celkově jde o jedno velké klišé a přestože se dočkáte minimálně jednoho překvapivého zvratu, neposkytuje dostatečnou motivaci pro postup dále, natož pořádný zážitek. Souvisí to také s jeho polovičatým podáním: chudé filmové animace a prázdné dialogy působí dojmem, že bylo dokončení hry uspěcháno pro start nové konzole. Ostatně vydavatelem hry je Sony, takže je to docela pravděpodobné.
• Dvojnásobně zastaralá
Z hlediska hratelnosti mě Genji zklamala nejvíce. Ano, sice byly přidány dvě nové hratelné postavy, nicméně veškeré herní mechanismy jsou prakticky identické s původní hrou na PS2. A již ta byla přežitá: statické kamery rozmístěné v neinteraktivním prostředí, nabízející často nulový přehled o pozici nepřítele. Nejednou se budete místo do obrazu dívat na schématickou mapku na jeho okraji, zobrazující také pozici nepřátel podobně jako v Metal Gear Solid.
Dalšími problémy jsou neviditelné překážky zmenšující již tak klaustrofobicky působící koridory hry, primitivní AI řadových nepřátel, „puzzle“ typu dostrkejte bednu k plotu abyste jej mohli přeskočit… To všechno jsou věci, které již dnes nezabírají tak jako před sedmi lety. Tím spíš, že jsme mohli vyzkoušet geniální vzkříšené série Devil May Cry (třetí díl) a Onimusha (čtvrtý díl). Když pak autoři mluví o své hratelnosti jako o „tradiční“, není to už ani k smíchu.
• Musíme si pomáhat
Čtveřici postav můžete kdykoliv prohazovat stisknutím odpovídajícího směrového tlačítka – každý bojovník má unikátní vlastnosti a navíc samostatnou energii, takže jejich střídání je věcí nezbytnosti obzvláště při soubojích s bossy, na které je potřeba najít tu správnou taktiku. Yoshitsune se umí zatraceně rychle ohánět meči, Benkei je sice pomalý jako tank, ale úder jeho obří „kládou“ také podle toho bolí, pohledná Shizuka kolem sebe máchá jakýmisi noži na provazech (nápadně to připomíná God of War) a Buson je podobný Yoshitsunemu, nicméně své kopí umí skvěle používat také na obranu.
Jedna postava dokáže posouvat těžká břemena, zatímco jiná zase běhá po zdech apod. Postavy si můžete vylepšovat, nacházíte nové zbraně atd. Zachován zůstal speciální režim, ve kterém se dá jednou za čas přesunout s nepřáteli do speciální arény, kde tisknutím tlačítek dle zadaného pořadí zasazujete fatální údery, což hodně dobře vypadá. Dohromady na vás čeká zhruba 15 hodin „tradiční“ hratelnosti, bez multiplayeru v jakékoli podobě.
• Zpracování
Navzdory absenci slušného příběhu hra dýchá silnými emocemi a atmosférou, za což může vizuální provedení. Nejde ani tak o technickou kvalitu grafiky, jako o jedinečnou stylizaci, kterou se vyznačoval už první díl. Barevná paleta je opět přepálená do extrémů, ale přitom vhodně volená pro podtržení nálady té či oné lokace, díky čemuž má hra nepopiratelné kouzlo. Opět nechybí vynikající ústřední melodie ani nastavitelný dvojjazyčný dabing (a titulky).
Výkon Playstation 3 ale bohužel nepodtrhuje toto stylistické umění tvůrců dostatečným množstvím efektů, nepřátel ani rozsáhlostí exteriérů. Celá hra je tvořena malými koridory nebo bojovými arénami, efekty jsou na průměrné úrovni nové generace konzolí a nepřátel je maximálně desítka zároveň.
Dokonce
bych řekl, že míra detailů postav i prostředí potvrzuje myšlenku,
že hra byla původně dělaná pro PS2, načež se během vývoje rozhodlo
naplácat na ni pár next-gen efektů, zvýšit rozlišení a vydat ji pro
PS3. Vizuální dojem z velké míry zachraňuje skvělá barevná paleta
a solidní animace postav (autoři využili pro hlavního hrdinu motion
capture záběry šermíře jménem Mitsuhiko Seike, údajně nejlepšího v
Japonsku).
První
díl, Genji: Dawn of the Samurai, vyšel před dvěma roky pro Playstation
2 a přestože nešlo zrovna o trhák, dočkala se hra slušného úspěchu.
Díky odvázané stylizaci zbraní, nepřátel i herního světa šlo o podívanou,
jakou jsme do té doby v žádné samurajské akci nespatřili. Hratelnost
sice byla až přespříliš podobná sérii Onimusha
(rubačka od začátku do konce, s občasnými puzzle a vývojem postav/zbraní),
nicméně byla okořeněna okamžitým střídáním dvojice hlavních hrdinů
podle situace a hlavně - v té době prostě nic lepšího nebylo a Onimusha
(Dawn of Dreams) byla také stále se opakující zastaralou formulí.• Nedotažená práce
Příběh Genji 2 zasazený do feudálního Japonska a inspirovaný historickými událostmi i postavami, navazuje na první hru se zhruba tříletým odstupem. Opět se dočkáme známé dvojice hlavních hrdinů (statečný samuraj Genkuro Yoshitsune a mohutný válečník Benkei), bohužel trochu nelogicky také stejných nepřátel. V barvách klanu Genji tak budete znovu bojovat proti klanu Heishi, jež neváhá zapojit do svého dobyvačného tažení nebezpečné magické kameny, měnící vojáky v démony.
Celkově jde o jedno velké klišé a přestože se dočkáte minimálně jednoho překvapivého zvratu, neposkytuje dostatečnou motivaci pro postup dále, natož pořádný zážitek. Souvisí to také s jeho polovičatým podáním: chudé filmové animace a prázdné dialogy působí dojmem, že bylo dokončení hry uspěcháno pro start nové konzole. Ostatně vydavatelem hry je Sony, takže je to docela pravděpodobné.
• Dvojnásobně zastaralá
Z hlediska hratelnosti mě Genji zklamala nejvíce. Ano, sice byly přidány dvě nové hratelné postavy, nicméně veškeré herní mechanismy jsou prakticky identické s původní hrou na PS2. A již ta byla přežitá: statické kamery rozmístěné v neinteraktivním prostředí, nabízející často nulový přehled o pozici nepřítele. Nejednou se budete místo do obrazu dívat na schématickou mapku na jeho okraji, zobrazující také pozici nepřátel podobně jako v Metal Gear Solid.
Dalšími problémy jsou neviditelné překážky zmenšující již tak klaustrofobicky působící koridory hry, primitivní AI řadových nepřátel, „puzzle“ typu dostrkejte bednu k plotu abyste jej mohli přeskočit… To všechno jsou věci, které již dnes nezabírají tak jako před sedmi lety. Tím spíš, že jsme mohli vyzkoušet geniální vzkříšené série Devil May Cry (třetí díl) a Onimusha (čtvrtý díl). Když pak autoři mluví o své hratelnosti jako o „tradiční“, není to už ani k smíchu.
• Musíme si pomáhat
Čtveřici postav můžete kdykoliv prohazovat stisknutím odpovídajícího směrového tlačítka – každý bojovník má unikátní vlastnosti a navíc samostatnou energii, takže jejich střídání je věcí nezbytnosti obzvláště při soubojích s bossy, na které je potřeba najít tu správnou taktiku. Yoshitsune se umí zatraceně rychle ohánět meči, Benkei je sice pomalý jako tank, ale úder jeho obří „kládou“ také podle toho bolí, pohledná Shizuka kolem sebe máchá jakýmisi noži na provazech (nápadně to připomíná God of War) a Buson je podobný Yoshitsunemu, nicméně své kopí umí skvěle používat také na obranu.
Jedna postava dokáže posouvat těžká břemena, zatímco jiná zase běhá po zdech apod. Postavy si můžete vylepšovat, nacházíte nové zbraně atd. Zachován zůstal speciální režim, ve kterém se dá jednou za čas přesunout s nepřáteli do speciální arény, kde tisknutím tlačítek dle zadaného pořadí zasazujete fatální údery, což hodně dobře vypadá. Dohromady na vás čeká zhruba 15 hodin „tradiční“ hratelnosti, bez multiplayeru v jakékoli podobě.
• Zpracování
Navzdory absenci slušného příběhu hra dýchá silnými emocemi a atmosférou, za což může vizuální provedení. Nejde ani tak o technickou kvalitu grafiky, jako o jedinečnou stylizaci, kterou se vyznačoval už první díl. Barevná paleta je opět přepálená do extrémů, ale přitom vhodně volená pro podtržení nálady té či oné lokace, díky čemuž má hra nepopiratelné kouzlo. Opět nechybí vynikající ústřední melodie ani nastavitelný dvojjazyčný dabing (a titulky).
Výkon Playstation 3 ale bohužel nepodtrhuje toto stylistické umění tvůrců dostatečným množstvím efektů, nepřátel ani rozsáhlostí exteriérů. Celá hra je tvořena malými koridory nebo bojovými arénami, efekty jsou na průměrné úrovni nové generace konzolí a nepřátel je maximálně desítka zároveň.
Dokonce
bych řekl, že míra detailů postav i prostředí potvrzuje myšlenku,
že hra byla původně dělaná pro PS2, načež se během vývoje rozhodlo
naplácat na ni pár next-gen efektů, zvýšit rozlišení a vydat ji pro
PS3. Vizuální dojem z velké míry zachraňuje skvělá barevná paleta
a solidní animace postav (autoři využili pro hlavního hrdinu motion
capture záběry šermíře jménem Mitsuhiko Seike, údajně nejlepšího v
Japonsku).